Kdy:
14.10. - 16. 10. 2011
Fotogalerie:
ZDE
Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
obecní kuchař Lopata
forman Cibulář
Beránek
ženy:
Iveta hejtmanova
Martina Lopatova
Píšťalka
Eva, dcera hejtmanova
zvěř:
psisko Skjurt
a šest tuctů jeho blech
Přišel první mráz, čas poslední hlídky krajem, než zakryje vše sníh a Rota tedy vyrazila z vyhřátých domovů svých do toho podzimního chladu aby řád, jak se sluší,
zastala. Je-li to vzácnému čtenáři po chuti, mohu jej s tímto jejím počínáním obeznámit.
Stalo se tak v pátek před svatým Havlem, že hrdinové naši přibyli na břeh rybníka Bucku, nedaleko usedlosti Jíry z Motyčína, kde táborem se rozprostřeli.
A byl to tábor skrovný, to musím říct, že mnozí z mužů pro churavění i jiný nesnáz nemohli se ve zbraň postaviti, tedy postačil jediný stan a skrovný přístřešek.
Tedy ten den, již brzy setmělo se, nebylo jiného k dílu a proto muži narazili sud a vyprávěti sobě počali, co kdo nového zažil, co kdo nového viděl.
Tak minul večer, přišla noc a přišel mráz. Však Slánští jsou chytří jako lišky a k ohni tucet cihel pálených přinosili a horkostí nechali je nasát, že když šli spát, ve stan je uložili
a ty žhnuly jako pec a o moc lépe se usínalo.
Ráno bylo bílé, to že mráz vše blyštivě pomaloval a mužům z teplých pelechů se tuze nechtělo, však každého, některého dřív, některého později, příroda vyhnala k nezbytnému.
Ženy donesly horkých odvarů, a tak brzy dobře bylo. Když všichni pojedli, dal hejtman povel k vypravení a tedy šlo se. Muži byli vystrojeni lehce, jen lebky a v rukou píšťaly,
že nečekali ničeho zlého. Přešli Bucek velký, minuli malý a teprve na lukách za rybníky dal hejtman rozkazem střelcům cvičiti, to aby nezlenivěli
a aby jim v hlavních pavouci sítě nezapředli. Nabít, vystřelit, nabít vystřelit, nabít, vystřelit, to stále dokola, že nakonec mužům vyšly všechny rány jako jediná
a Matouš teprve tehdy byl spokojen. Pak smělo se pokračovat pochodem. Povětří bylo chladné, ale slunko pálilo jako v létě a tak muži uvítali, že z luk
a strání sklidili se do stínu starého lesa. To zase hejtman dal k novému cvičení, že boj mezi stromy nutno je Rotě připomenout a tedy muži tak činili, až z nich tekl pot.
A zas se šlo dál. Na krátce cestu muži ztratili, že už zarostla křoviskem neprostupným, ale brzy ji zas našli, to že jsou bystří a kraj svůj dobře znají. Vzpomenu, co bylo zajímavé,
Jíra tehdy našel vprostřed cesty kladivo. Kdo ví, zda spadlo z kupeckého vozu, či jej někdo z torny ztratil, Jíra v tom však viděl znamení, jeho význam žel rozplést nedokázal.
Pak pro svou zbožnost muži zastavili u velikého kříže za vsí Řevničov, kde Pánu každý tiše řekl své. O kus dál, to musím vzácnému čtenáři vypovědět,
tam u stavení v bahně válely se dvě svině tak nevídaně tlusté, že z jedné bys půl Slaného nakrmil a z obou snad celého města.
Nedaleko již Kroučové, znovu dal hejtman mužům spočinout, tentokráte však k nasycení těla, že později by nemusela být vhodná chvíle.
Tedy každý sobě zakrojil, čeho sebou nesl a často i s druhy se o ty poklady podělil. Znovu Rota vykročila a mezi vrcholky stromů již bylo vidět Kroučovského kostelíka.
Když k té stavbě muži dobrali se, již na ně čekala Píšťalka, která jinou cestou přibyla. Pod kostelíkem si vzal hejtman řeč a tuze ctnostná slova pronesl,
že zde v hlubokých děrách dlí naši Slánští bratří, co krátce po Lipanech v blízké krvavé řeži padli a k jejich památce se hrdosti dovolával a tak vznešeně srdcem mluvil,
že mužům po zádech mráz chodil. Když skončil, všichni uznale hlavami kývali a tuze si ctili, že mohou sloužit zrovna Slánské rotě a zrovna pod takovým hejtmanem.
Tu do toho posvátného rozpoložení zastavil na cestě vůz a z něj mužík seskočil a hned spustil. Že je místním starším, že mnohé pamatuje, i tu seč že vzpomíná.
Tak mluvil a mnohé o té bitvě vypověděl i co bylo po ní, že padlé muže i koně do děr hlubokých spěšně tenkrát zakopali, jak báli se zlých morů,
které nezřídka kdy válkám v patách chodí.
To už bylo tuze pozdě a hejtman velel znovu k pochodu, tedy Rota zase pohnula se. Šla poli, za vsí, kde oral potah. Když je drn zahnojený, co krávu vedl uviděl,
něco zakřičel a do meze vběhl. Kdo ví, jaká vosa ho bodla. To už muži šli cestou nejpřímější zpět k táboru, když psisko Skjurt, co patří Lopatovi,
v čemsi tuze smrdutém čenich oráchal. Oj, to byl puch, že jen svou blízkostí ten čokl působil půl Rotě dávení. Písař, že je povahy jemné, nevydržel
a raději sám šel o dost vpředu proti větru. I když psa v rybníce okoupali, ničeho to nepomohlo. Tak došla Rota zpět k táboru, kde hejtman dal udělat slavnostní nastoupení,
dobré slovo o svých mužích ztratil a pak rozchod zavelel. To už na ohni čekala krmě blahá, co ženy přichystaly, jako balzám byla hladovým břichům. Sešel večer,
muži seděli kolem ohně, mnoho mluvili, mnoho popili, Lopata s Lopatovou pro chuť ještě na oheň dvě kury dali, pak i na velký zpěv došlo.
V noci zas padl zlý mráz a tak bylo třeba žhavých cihel.
I další ráno bylo bílé, muži však pozdě vstávali, tak je o ten čarovný pohled jasné slunce stihlo připravit. Když už pomalu se z pelechů svých vyhrabali, něco pojedli,
pak hejtman zase dal cvičit se zbraněmi a tolik se střílelo, že soudek prachu zpola vyprázdnil se. Pak v poledne připravili ženy kaši, vítečnou, jak jinak.
Až byli všichni syti a v míru spočívali, Lopata jal se chlubiti, jak psisko své dobře ovládá a co všechno umí. Tu dával mu mnohé povely, často velmi hrubé,
že ženy zakrývali sobě uši, však čokl smrdutý skutečně všechno plnil a za nadávky na svého pána ještě šťastně hleděl. Později již Rota jen tábor na vozy složila
a ubrala se domovům svým. To již byla neděle svatého Havla, den, kdy mé vyprávění končí.
Ještě nemohu zapomenout, jaká špatnost zase udála se písaři. To když u potoka stébla rákosí jal se sebrat na dřívka psací, to se rozumí, šlápl,
ne jednou nohou, ale oběma, do takového kobylince, že podjeli mu nohy a do těch hoven jsem sebou skorem máz. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není,
ale z toho je vidět, že i učený člověk se může tu a tam octnout po kotníky ve sračkách.
písař Kavka